Moje ňufinky

Luke byl dvanáctiletý chlapec, jenž rád lezl na stromy. Docházel do nedalekého gymnázia, kde se kamarádil jak s učiteli, tak i se spolužáky, byl tu velmi oblíbený. Ale jeho nejlepší kamarád ze všech se jmenoval Andrew. Společně podnikali dobrodružné ale i riskantní šplhání na vysoké stromové pány. Šlo jim to skvěle, dokud Andrew nespadl z větve a nezůstal ležet v nemocnici. Druhý den se Luke musel obejít bez něj. ,,Týden bez nejlepšího kámoše, co si já počnu?" naštvaně kopal do kmene stromu. Vzápětí se za ním ozval šustivý zvuk. ,,Co je to, kdo je tam?, ozvi se!" nervozně se vyptával a zaměřil pozornost na nízké keře za sebou. ,,Asi nějaká straka." mávl rukou, zadrápl se prsty do kůry stromu, odrazil se od země a začal šplhat na vedlejší strom. Keře opětovně zašustily. Prudce se otočil, sešplhal ze stromu, bojácně se skrčil a opatrně se plazil k té ozvěně. Už se pokoušel nakouknout skrz tenoučké větvičky, ale v tu ránu vyskočilo z keřů šest chlapců a začali Lukea bombard...

Vysoko nad dřevěnými obličeji, kam ještě slunko dosáhne, dešťové kapky se smějí, že gravitace je dolů táhne. Barevné loďky ve velkém oceánu, se potápí pod hladinu, plody stromových velikánů, padají lidem za mikinu. Holé ruce a jejich duše odešla, nastala chvíle odpočívat, mrazík je hůlkou pošimrá, aby mohly příští rok zpívat. Zvířecí domovy jsou plné dobrůtek, od žaludů až po jablka, veverka, ježek a krtek, už dozněla pozdimní sloka. Podzim domaloval svůj poslední obraz, s paletou odešel za kraj, za rok si tu dá s létem sraz, bílé princezničky už volaj. Ale to otvírám jinou kapitolu, zima má ještě prázdniny, má starost o stádo slonů, co horkem polyká své sliny.