Moje ňufinky

Navlékla si na sebe modré rukavice, které jí byly ale velmi těsné. Vyrazil na procházku se svou mourovatou kočkou na vodítku, která prosvicovala svýma zeleně jasnýma očima zamlženou cestu alejí. Páníček měl naštěstí všech deset pohromadě, takže v případě potřeby mohl kočku zatahat za vodítko, pokud by se rozhodla pro lov na ptáčky jarabáčky. Pod její rukavicií ale panoval nevýslovný šrumec, dva prsty levé ruky se dohadovaly a překřikovaly se navzájem. ,,Buď laskavě ticho, nebudu poslouchat tvé bezvýznamné řeči o lacích na nehty!" ,,Kdybys jej jen viděl, jak je zlámaný, pokřivený, sněhově bílý a celkově nevzhledný!" ,,Já jsem vůbec rád že k něčemu sem, své paní pomáhám při tolika činnostech ale nebudu je tu vyjmenovávat, je jich převelice, jsi k ničemu prsteníčku!" "K čemu že jsem?" rozzlobil se prsteníček a podezřívavě pohlédl na ukazováček. ,,Jsi jen na ozdobu, panička si na tebe navléká prsteny za půl melounu, lakuje tě skoro každý den, zastřihává tě ustavičn...

Desetiletá Klárka je velmi rozmazlené dítě, vychovávají ji zámožní rodiče, kteří pro ní udělají první poslední. Vlastní nejmodernější mobil a počítač, chová 24 koček, tucet potkanů, půl tuctu psů a 4 papoušky, její slabou stránkou ale je, že ze školy, kam dochází, nosívá průměrné až podprůměrné známky. Má závistivé a stejně rozmazlené kamarády, jako by jí z oka vypadli, s nimiž tvoří partu a záleží jim jen na materiálních hodnotách. Pokaždé když ráno vstane, nepozdraví rodiče, zvířátek si nevšímá, (o ně se totiž hlavně starají rodiče), naháže do sebe snídani jako do míchačky, hodí na sebe kabelku Adidas a už si to vleče... Cestou po schodech zmerčí upocenou paní uklízečku, taktéž jí ignoruje, příležitostně si odplivne na zem, pohrdavě se zašklebí a svou pyšnou, domýšlivou hlavu vztyčí vzhůru do oblak. Pěšinkou, jež vede k autobusověmu nádraží, se spojí se známou sociální sítí a vtipkuje se svými "kamarády". Ani milému a bujarému řidiči autobusu nepokyne na pozdrav, stařenku v...

Dítko netrpělivě sedí na dřevěné židli u stolu povlečeného vzorovaným bílým ubrusem, na němž se vyjímá malý nevinný svícínek. Za vytaženými červenými závěsy se rýsuje okénko, do jehož parapetu bouchají bílé panenky. Zahlíží, jestli už konečně neuvidí mamičku s krabičkou zápalek, ale po mamičce není vidu ani slechu. Vzápětí si všimlo, že v krbu není ani jedno poleno a tak musí přečkat tu chvilkovou zimu, než se vrátí. Dítě zůstalo doma zcela samo, polénko do krbu přiložit neumí a tak si musí chtě nechtě poradit. Právě dokousalo pomeranč, položí jej na svícínek, otočí se na podpatku a utíká si hrát s jojem, pro které se musel obětovat jeden zakrslý buk. Nerušeně si procvičuje nové techniky s jojem, když v tu chvíli nad svícínkem vysvitne sálavý plamen, polyká bílý vánoční ubrus a pomerančovou kůrku spálí na uhel. Zahodí jojo, schody bere po třech a doběhne na práh kuchyně, kde dobrý sluha ale zlý pán ožehává celý stůl včetně židlí. Vypískne, se silou k sobě táhne dveře a vyskočí na mrazi...