Moje ňufinky

Co se tam v lese děje, za kapradím hlubokým, králice se směje, protože se to nikdy nedovím. Přelstil jsem ji lehce, jako jsem dobyl Čínu, naslouchal jsem sojce, z harfy si udělala trampolínu. Jednou tam a zase sem, celý les ji pozoruje, spolu s modrým kosem, diví se, jak vysoko péruje. Ale- prm, laťka praskla, ozvalo se ryčení, králice zaprskala, že ten nástroj nebyl pojištěný.

V černé temnotě, marně se rozhlíží, to opuštěné kotě, zánik se k němu plíží. Neví kde jsou dveře, kudy se dostat ven, přestup k nové éře, do snu hlubokého ponořen. Most, po němž přechází, přes řeku zrádnou, s nadějí se schází, dobré pocity vládnou. Láska s duší čistou, oceán empatie, starosti tu usnou a zlo se nenapije. Dotkni se nebe, nemá své hranice, kotě už přede, nemohlo si přát více...