Advent-povídka

Dítko netrpělivě sedí na dřevěné židli u stolu povlečeného vzorovaným bílým ubrusem, na němž se vyjímá malý nevinný

svícínek.

Za vytaženými červenými závěsy se rýsuje okénko, do jehož parapetu bouchají bílé panenky.

Zahlíží, jestli už konečně neuvidí mamičku s krabičkou zápalek, ale po mamičce není vidu ani slechu.

Vzápětí si všimlo, že v krbu není ani jedno poleno a tak musí přečkat tu chvilkovou zimu, než se vrátí.

Dítě zůstalo doma zcela samo, polénko do krbu přiložit neumí a tak si musí chtě nechtě poradit.

Právě dokousalo pomeranč, položí jej na svícínek, otočí se na podpatku a utíká si hrát s jojem,

pro které se musel obětovat jeden zakrslý buk.

Nerušeně si procvičuje nové techniky s jojem, když v tu chvíli nad svícínkem vysvitne sálavý plamen,

polyká bílý vánoční ubrus a pomerančovou kůrku spálí na uhel.

Zahodí jojo, schody bere po třech a doběhne na práh kuchyně, kde dobrý sluha ale zlý pán

ožehává celý stůl včetně židlí.

Vypískne, se silou k sobě táhne dveře a vyskočí na mrazivý sníh, když v tu chvíli se objeví mamička,

celá zářící radostí, že koupila zápalky a zadarmo židli se třema nohama k tomu.

Ta okouzlující mimika ale kupodivu netrvá věčně, zmerčí dům, celá kuchyň se noří v oranžovorudých plamenech.

Oba dva čapnou vědra vedle uskládaných polének, doběhnou k naštěstí nezamrzlému jezírku a plivou vodu z věder

na tu zkázu.

Zabralo to, plameny se uklidnily a nakonec utichly.

Opatrně vkročí do domu a zmerčí tu neblahou spoušť.

Maminka zůstane stát na místě jako přikovaná, těkavými pohledy hlavou si měří celou kuchyň.

Trámy se uvolní, dřevo po dřevě padá dolů na zem až k prahu hluchoty.

Dítě prudce chytne matku za ruku, chytne kliku a prudkou rychlostí společně unikají pryč.

Zaboří se do sněhu co nejdál od domu a sledují vzrušující dominovou kaskádu.

Zahledí si do očí, krátký moment bez pohybu úst, až se matička začne chichotat, dítko neví, jak zareagovat, pak se přeci

jen usměje.

,,Už žádný advent, Toníku!" zhluboka se nadechne a přitáhne si dítko do náruče.