V nouzi poznáš přítele

Oblaky prosvicovala jasná zlatá koule a na zem se snášela jedna slza za druhou.

V dutině mohutného buku se krčil jakýsi černý tvor s velmi huňatým ohonem.

,,Jak přežiji tohle příšerné krápání, vždyť se mi promočí kožíšek a ouška mi zvlhnou, tudíž se nachladím!"

To tam naříkala dospělá zoufalá veverka.

Zahleděla se dolů na trávu ozdobenou kulatými perlami a hlasitě vzdychala nad prázdným žaludkem.

V tu ránu běžela s pytlem kolem liška, zastavila nedaleko stromu, kde seděla veveřice a zavětřila.

,,Hmm, copak to cítím za pach?"

Veverka sebou škubla a šup do své bezpečné nory.

,,Čichám masíčko, o a jak libovoučké!" prohlásila kmotra, vytasila drápy jako rytíř šavli a opatrně šplhala po stromu.

Chudinka veverka se mezitím ve stísněné chvíli zamaskovala jehličím a listy.

,,Můj instinkt mi radí, že tu přebývá svačina, mňam!" oblízla se a s opatrností šplhala po stromovém kolosu.

Tato liška ale postrádala mazanosti, kterou disponovala naše kamarádka.

Promýšlela s jistým broukem, jenž si opodál dopřával k obědu stromovou kůru plán.

Liška se těšila, až opět probudí své chuťové pohárky a vsunula pravou tlapku do nory.

,,Do toho, nandej jí to!"

Chroust bojovně zacvakal kusadly, zakoulel kukadlama a vrhl se na zlomyslnou lišku.

Zakousl se do kmotřiny srsti, až to zasvědělo.

,,Co je to za nadpřirozenou sílu, to bolí, odpal ty neřáde!"

Chroust v pravou chvíli unikl od liščích spárů a střemhlav narazil do veverčiny komory a přistál v husté postýlce listí.

Liška kopala, klela a upalovala pryč, nejraději by se vypařila.

Veverka slíbila chroustu pořádný dlabanec stromové kůry a brouk ji naoplátku prozradil plácek, kde si vyhledá něco na zub.

Veverka si až do zimy vystačila s pořádným lupem ořechů, jenž po sobě zanechala liška.